Proslov Lubomíra Mlčocha při předávání Ceny ČSE za přínos českému ekonomickému myšlení
Ekonomie jako zápas o zachování osobní integrity
(Proslov Lubomíra Mlčocha při předávání Ceny ČSE za přínos českému ekonomickému myšlení. „Krásná aula“, Vysoká škola ekonomická v Praze, 17.května 2021)*
Vážení členové České společnosti ekonomické, rád bych poděkoval předsednictvu vaší společnosti za udělené ocenění. Jsem překvapen a potěšen, vždyť už jsem několik let na penzi, a mé ekonomické myšlení se i po většinu mé aktivní kariéry ubíralo po cestách mimo hlavní proud ekonomické vědy. Obracel jsem se také převážně jen k českým studentům a čtenářům. I nyní dávám přednost rodnému jazyku, jsme na domácí půdě. Ale i pokud jde o samotný obsah toho co bych vám rád řekl, jsem zmítán pochybnostmi: vždyť svět se starci zdá být už „někde jinde“. Ale když orgán reprezentující vaše společenství už došel k této volbě, dokonce snad jednohlasně, a dává mi prostor k tomu vás oslovit, tak se patrně od mne ještě něco očekává, něco k slyšení. Od 90.let, kdy jsem byl i já členem ČSE, i jejího předsednictva, a kdy jsem býval i pověřován koreferáty k hlavnímu řečníkovi, uplynulo mnoho vody. Už když se člověk blíží ke střední době dožití, je „diskontem času“ veden k životnímu bilancování své profese. Udržení vlastní osobní integrity v časech, do nichž jsem byl postaven, bylo zápasem doprovázeným třemi konverzemi, obrácením v životní víře. Rozhodující byla ta první, duchovní konverze, návrat k víře mého dětství; teprve tato záchovná konverze umožnila dvě následné konverze ve „víře vědecké“.
Je tomu právě 50 let co mi tehdejší VŠE, již neprodloužila pracovní smlouvu. Důvodem nebyla nedostatečná publikační činnost- jak by tomu bylo asi dnes- ale naopak, ona sama. Dvě stati publikované v listopadu 1967 a v srpnu 1968 v Politické ekonomii, patřily metodologií do matematické Hicks-Allenovy analýzy v neoklasické teorii firmy, a učební text „Teorie firmy“ pro vědecké aspiranty na EÚ ČSAV, byl –prý- první učebnicí západní mikroekonomie v bývalém socialistickém bloku. Okno do světa západní ekonomie mi otevřel Luděk Rychetník, konzultant mé diplomové práce, především knihou Dorfman-Samuelson-Solow „Lineární programování a ekonomická analýza“. Rád bych vyjádřil vděčnost svému učiteli a pozdějšímu příteli a spolupracovníkovi: Luděk emigroval hned po srpnu 1968, a setkali jsme se znovu až po roce 1989.Mé publikace měly dvojí, protichůdný účinek: pozvání na roční studijní pobyt na Cornell University v USA, a ukončení pracovního poměru doma. Byl jsem poslán do praxe.Výjezd už nepřipadal v úvahu, spadla klec; navíc, už jsem měl rodinu, dvě malé dcerky.
A rodina to byla, která trpěla mou situací. Byl jsem frustrován zmařením vědecké kariéry. Teprve víra mne vyvedla z osobní krize. Postupně jsem přijímal svou situaci v podniku, dokonce jako komparativní výhodu: vždyť porozumět zvláštní logice fungování reálného socialismu šlo jen „zevnitř“, na to bych na Cornellu, ba ani na VŠE neměl příležitost!
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
*) Definitivní podoba textu ex post, dle předem připraveného sylabu
Podnik kde jsem pracoval 15 let- TESLA Holešovice-, byl ke mně vstřícný. Nebránil mi v pětileté týmové práci na podnikovém plánovacím modelu ve spolupráci s Výzkumným ústavem strojírenské technologie a ekonomiky (VUSTE), ani v postgraduálním studiu na katedře ekonometrie, kterou jsem musel opustit. A poté mi dával i souhlas k dohodám o provedení práce pro několik rezortních výzkumných ústavů, vždy na rok, s odměnou ve výši tak mého měsíčního platu v podniku. Psaní „vedlejšáku“ jsem se věnoval až po práci, ale výzkumný materiál mi podnikové rozhodovací procesy dávaly po celý rok. A také smysl práce, který se mi jinak někdy vytrácel. Tak se rodily deskriptivní studie o chování podniku v systému centrálního plánování. Hicks-Allenova analýza zde nebyla použitelná, stavěl jsem na jedné knize již behaviorální ekonomie (Cyert-March) a jedné o administrativním chování (H.Simon). Rozhodující inspirací byl však překlad knihy amerického psychologa, Eric Berne napsal hlubokou i vtipnou knihu „Jak si lidé hrají“ – ve hrách mileneckých, manželských, rodičů a dětí. Začal jsem psát o hrách o plán a na plánování mezi jednotlivými články plánovací hierarchie. Později Vráťa Izák poznamenal, že mé deskripce mu připomínají americký institucionalismus. Došlo k mé druhé, nyní již vědecké konverzi.
Studie napsané na stroji 4+1 nevydaly ani ústavy, které si je zadaly. Přesto žily svým vlastním životem, v xeroxových kopiích, opisech. České ekonomické myšlení ovlivňovaly tím že kolovaly: v EÚ ČSAV mezi těmi, které jsem kdysi zkoušel z teorie firmy, v ústředí státní banky díky Klausovým seminářům. Bývalý spolužák mne při náhodném setkání překvapil: dostal se k nim v práci, na Ministerstvu financí, ovšem jen neformálně. Když jsem nedávno končil na Vědecké radě UK, překvapil mne ještě víc pan prorektor mikrobiolog Konvalinka: studie znal jako student na Přírodovědecké fakultě. Díky nim jsem byl nakonec v květnu 1988 přijat do Ekonomického ústavu. Ale předmětem oponentního jednání na 1.odboru se staly až v září 1989, a vydány byly jako výzkumná studie až v roce 1990. Po pádu režimu jakoby už „post festum“. Při 30.výročí Listopadu mne pozvali mladí historici z Ústavu soudobých dějin AV. Reálný socialismus znali nanejvýš jako dítky školou povinné, a k mé radosti jsem zjistil, že jako myšlenkový rámec pro úvahy o (ne)fungování někdejšího hospodářství vycházejí z mých deskriptivních analýz. Historia magistra vitae je stará moudrost, nově potvrzená i institucionální ekonomií, jejímž vyznavačem jsem už tehdy byl.
Začátek 90.let byl spojen s objevem role institucí v ekonomii, byly uděleny dvě Nobelovy ceny krátce po sobě. Ronald Cose ji dostal za tři studie, v nichž nepoužil sebemenší matematický aparát, a ta nejdůležitější byla víc než půl století stará. Tam šlo o geniální postřeh, že soutěž neprobíhá jen na trhu, ale i mezi trhem a organizací, což je vůbec podstatou firmy (dnešní outsourcing je potomkem této invence). Zájem o Coaseho argumentaci ještě mohl znamenat, že budu pokračovat ve škole „teorie firmy“ jen rozšířené o tento moment. V začínající privatizaci však u nás její konceptoři zaznamenanali i t.zv.Coaseho teorém, který pojednává o převodech vlastnických práv ke kapitálovým statkům. Jde o tvrzení, že původní rozdělení vlastnických práv není až tak důležité, protože volná směna vlastnických práv k nim zajistí, že je budou po konečném počtu kroků užívat ti, kdo najdou tu nejefektivnější cestu. Teorém nemluví ani o spravedlnosti, ani o morálce; tak se zdál dávat základ pro politický slogan „nehledáme nejlepší vlastníky, ale ty prvni“. Coase však i při přebírání Nobelovy ceny zdůrazňoval kritický předpoklad teorému - nulové transakční náklady: je tedy z oblasti dokonalé a čisté kokurence. A vyzýval ke studiu světů s nenulovými transakčními náklady. Ty souvisejí právě se spravedlností a morálkou, neboť deficity v těchto otázkách vyvolávají právní spory o vlastnická práva. A u nás, kde soudní systém pracuje velice pomalu, mohou transakční náklady růst nad všechny meze. Malý investiční privatizačn fond, který jsem pomáhal zakládat, je už 14 let v likvidaci - stále běží dva soudní případy v nichž fond účinkuje jako poškozený.
Douglass North byl původně historik hospodářských dějin, z jejichž studia vyvozoval evoluci institucí. Jeho teorie institucionální změny přišla „up to date“ v čase běžící transformace. To vedlo VŠE, naši hostitelku, k udělení čestného doktorátu tomuto nobelistovi. Ceremonie se odehrávala v Betlémské kapli,a Michal Mejstřík, plný entuziazmu získal autogram na této knize. North přišel s tím, že v našem civilizačním okruhu, a nejen tam, běžel technický pokrok po staletí velmi pomalu, a pokud ano, pak především v oblasti výroby zbraní a způsobů vedení válek. Postřeh trvá nejen pro průmyslovou revoluci, ale i pro naši dobu nejvyspělejších vojenských technologií. North také rozšiřuje pojem podnikatele, jímž je nejen byznysmen, ale může jím být i politik- státník, a dokonce vojevůdce. Odtud už je jen krůček k myšlence války jako podnikatelského záměru. A tato idea pak v souvislosti s onou předchozí o roli komparativních výhod v oblasti nejvyspělejších vojenských technologií, k riziku války.
North však přispěl do ekonomického slovníku pojmem „path dependency“: instituce v každé době a v každé zemi závisejí na historické cestě, kterou prošly, i tehdy, když pominuly okolnosti, za nichž dříve fungovaly. Znalost fungování reálného socialismu je tak důležitá, ještě i dnes. Koncepty, s nimiž jsem přišel (neparametrické prostředí , informační převaha podniku nad centrem, převrácená řídící pyramida) jsou aktuální zejména tam, kde stát vystupuje na trhu jako zákazník zabezečující veřejné statky, tedy v dopravní infrastruktuře, IT zakázkách, zbrojním průmyslu, farmaceutickém průmyslu. (Maďarský ekonom János Kornai odvodil z reálného socialismu jiná klíčová slova univerzálního dosahu: teorie nerovnováhy, měkké rozpočtové omezení, stát jako „univerzální pojišťovna“).
Při přípravě první učebnice institucionální ekonomie jsem ale nejvíce čerpal z výsledků výzkumu profesora Olivera Williamsona. Ten navázal na Coaseho myšlenku podstaty firmy a rozvinul teorii vertikální integrace. Snahy o propojení ekonomie a práva prohloubil až na rovinu morálky: pracuje již s novým ekonomickým člověkem, který se simultánně rozhoduje v prostoru racionality i mravního dilematu. Oportunismus znamená silný sebezájem, neváhající před klamem, úskokem, podvodem, ba vraždou; to je ale jen otázka „počátku souřadnic“- nulový oportunismus znamená mravní jednání. Tam kde je nelze předpokládat, ekonomický člověk smluvní se musí snažit hledat záruky. Williamson již píše o důvěře, a rozlišuje tu, již je podnikatel pokoušen „vyprodat“, od důvěry vnímané jako zrada, což hraje roli v ekonomii rodiny, ale nejen tam. V roce 1995 se mi dostalo pozvání na Výroční konferenci Světové banky o rozvojových ekonomikách, kam byly řazeny i země v ekonomické transformaci. Tam jsem poslouchal pana profesora naživo. Pověření vyjádřit se k rozvoji Číny neodmítl, a došel k závěru, že jako americký institucionální ekonom nedokáže rychlý růst čínské ekonomiky vysvětlit: vlastnická práva jsou zde nejasně definována, špatně operacionalizována, stát je typický ingerencemi do byznysu, systém je zřejmě korupční. Ale přes pochybnosti o statistice hospodářských čísel je jisté, že rychle roste. Tento projev velké vědecké pokory mne jen upevnil v přesvědčení, že spolu s teoretickým výkonem jej předurčuje k Nobelově ceně. Trvalo to 14 let, ale ještě jako přednášející kurs institucionální ekonomie jsem mohl studentům sdělit, že profesor Williamson, z něhož čerpá má učebnice, a z jehož poznatků budou zkoušeni, dostal Nobelovu cenu.
Williamsonova pokora byla současně důkazem toho, že kromě institucí je důležitá i kultura, a nejen ta politická. Bez znalosti kultury hrozí ignorance a arogance. R.Coase se dožil neuvěřitelného věku 102 let, a ještě ve sto letech napsal knihu – společně s čínským kolegou- která již titulem svědčí o tom, že neměl žádné pochybnosti zda Čína je již země kapitalistická. Do té doby byla zkušenost slučitelnosti autoritativního vládnutí a kapitalismu jen s pravicovými diktaturami. Čína tak byla v té době vnímána jako rival, konkurent, dokonce partner, ne jako nepřítel. Obdobně argumentoval Joseph Stiglitz ještě jako hlavní ekonom Světové banky když hodnotil 10 let transformace, a porovnával ruskou a čínskou cestu. North je autorem výroku, že lidstvo si ze dvou zel zvolilo to menší, tedy stát, protože anarchie je zlem horším. A Jelcinovo Rusko do anarchie nemělo daleko. Stiglitzova analýza, překvapivě zahrnující do svého hodnocení kromě oněch dvou velmocí i Českou republiku, spolu s jeho angažmá na CERGE přispěla k tomu, že UK udělila Stiglitzovi čestný doktorát. O čtyři měsíce předtím než sdílel Nobelovu cenu...
Kultura jako faktor hospodářského rozvoje mne vedla k tomu, že jsem učil i magisterský kurs kompartaivní ekonomické systémy. Mladý Američan James Angresano působil i v Praze na CERGE, a jeho „Comparative economics“ byla historickou evolucí hospodářských systémů od antického Říma až do soudobých dějin. Tam jsem se věnoval kulturně odlišným modelům poválečného a soudobého kapitalismu (Německo, Skandinávie, Japonsko, USA, ale už i Čína a post- transformační mutace). Při návštěvě Cornellu mne vzal Jiří George Staller do svého kurzu Komparativních ekonomických sytémů; studenti byli převážně cizinci, domácí byli zřejmě přesvědčeni, že je jen jeden model, ten jejich. Větší skupina z Business School Cornellu, kterou přivedl Jiří do Opletalovy ulice byla převážně z Asie; o mých Nobelistech z oblasti institucionální ekonomie neměli tušení. Měl jsem pocit, že naši studenti mají širší rozhled. Do mého kurzu přišla dvakrát hostující profesorka ze Šanghaje. Poprve na ni studenti dotírali dotazy na Maovu „kulturní revoluci“. Odpovídala klidně, s pokorou: v čínské kultuře je velký respekt k vládnoucím, i oni mají právo se mýlit. O několik let později byla paní profesorka již sebevědomější, s hrdostí mluvila o své vlasti jako o „továrně světa“. Když dnes kritizujeme nedodržování pracovních, sociálních, hygienických a lidskoprávních norem v těch a oněch sektorech v Číně, měli bychom brát v úvahu i „fázové zpoždění“ s jakým (řekněme sto let) se tam vydali cestou industrializace. Institucionální evolucionismus bere jako fakt nerovnoměrnost hospodářského vývoje v různých částech světa, učí srovnávat srovnatelné, a nezapomínat na vlastní minulost. A co víc, počítat s tím, že tam fungují i podniky „našeho kapitálu“; po těch bychom vyšší normy měli požadovat nejdříve.
Luděk Rychetník mne pozval na Reading University kde působil, po emigraci měl smlouvu i v Oxfordu. A tak mi umožnil setkání se dvěma osobnostmi ze St.Anthony College. Wlodzimier Brus byl pro mne legendou: český překlad jeho knížky o decentralizovaném modelu socialismu byl první vlaštovkou 60.let, má stať vycházející z diplomové práce byla o alternativách chování podniku právě v tomto modelu (B.Ward,E.Domar). Brus byl poté obviněn v Polsku sice jen z revizionismu, ale když se k tomu přidalo i tažení antisemitismu, emigroval. Přednášel komparativní systémy se zaměřením na Rusko a Čínu, a tak mne zajímal jeho názor na již zmíněnou argumentací Josepha Stiglitze: byl téhož názoru. Před simultánní institucionální změnou ekonomického i politického systému dával přednost graduální změně s vírou, že ekonomický systém si sám vyžádá i demokratizaci politiky. Nejsme však dnes naopak svědky autokracií ohrožované demokracie i v Evropě a USA ?(a pod tlakem „trhu“?).
Profesor Michael Kaiser mi dal k prostudování jeho projekt Institutu Karla Velikého (Charlemagne Institute). Dokonale připravené curriculum kurzu zamýšleného pro budoucí elity Evropské unie, elity byznysu, politiky, veřejné správy, kultury a nadějně snad i církve, jdoucí do hloubi evropských dějin - jak už pojmenování napovídá- s cílem poznávání, smiřování a napravování vzájemně si způsobovaných zranění po staletí a tisíciletí. Na projekt se „nenašly peníze“ – v době, kdy EU již vydávala obří částky někdy na záměry i hodně sporné. Šlo spíš o deficity dobré vůle, ochoty k duchovnímu čtení dějin, vlastně malost ducha. Čtvrtstoletí poté co Michael Kaiser projekt promýšlel a připravoval nám zbývá jen pozdní lítost. Luděk Rychetník se ještě dožil brexitu, a bylo to jeho největší zklamání za skoro půlstoletí života v jeho nové vlasti.
Luděk mi dal dárek, mohl jsem si vybrat v Readingu jednu knihu v univerzitním knihkupectví. Zvolil jsem sborník o etice a ekonomii; předmět takto nazvaný jsem už začal učit. Intuitivně jsem vnímal, že půjde o důležitý rozměr transformace. Peter Koslowski, potomek vyhnanců od Poznaně měl v Hannoveru exkluzivní „soukromou docenturu“ na pomezí historie, filosofie a hospodářství. Jeho Etika kapitalismu vydaná krátce po pádu komunismu měla překvapivou perspektivu: pokoru, žádný triumfalismus. Nyní teprve pro kapitalismus nastává „hodina pravdy“, a ta bude o etice. O pár let později podobnou myšlenku vyslovil George Söros v článku pro Atlantic Review: nyní už je kapitalismus hrozbou jen sám sobě. A protože nikdo nemohl říci, že Söros neví o čem mluví – dokonce i pokud jde o ty možné hrozby – vždyť takto varoval spekulativní investor. V době, kdy Francis Fukuyama blouznil o „konci dějin“ jako důsledku drtivého vítězství liberálních idejí, tito dva upozorňovali, že svoboda volnosti nestačí: bez morálky se neobejdeme.
Ještě před zrodem Institutu ekonomie na FSV se zde konaly dvě mezinárodní konference (1993 a 94). Obě zaštiťovala nadace „Nove spes“ z Říma, organizátory byl Stefano Zamagni z Boloně a náš Milan Sojka. Ta první „Co trhy mohou a co nemohou“ také varovala: ne všechmo trh dovede dobře- a ne všechno by mu mělo být dovoleno. Trh má- měl by mít- své etické limity. Ty bioetické, o nichž Stefano mluvil především, od té doby padaly jeden za druhým. Dnes je „na prodej“ vajíčko, sperma, pronajmout se dá i děloha. Krátce nato byl Zamagni editorem sborníku vydaného v Anglii pod názvem „Ekonomie altruismu“. Druhá konference Nova spes jen potvrzovala důležitost institucí, jejichž deficity se už začínaly projevovat.
Mezi zásilkou knih, které jsme dostali darem jako vklad do budování nové výuky ekonomie nechyběla ani v USA osvědčená učebnice „Business Ethics“ (Bouwie-Beuachamps).To jsme již s Marií Bohatou, Lidmilou Němcovou a několika dalšími zakládali Společnost pro etilku v podnikání, Marie, kterou jsem jěště učil na VŠE ten poslední semestr, založila s tímto zaměřením „Center of Excellence“ na CERGE. Václav Havel při své první návštěvě v USA požádal Američany o pomoc nejen kapitálem finančním, ale i tím vzdělávacím. President Bush senior pověřil tímto úkolem Georgetown University. A tam na „Business Ethics Center“ půobil Milan (Mike) Miskovsky s rodinnými kořeny v Kouřimi. Michal Mejstřík zapojil do spolupráce naše nejlepší studenty, a po dobu mého děkanského období se konaly každoroční konference pod hlavičkou „Leadership Forum“. Díky těmto vazbám se mohla konat 10.výroční konference EBEN (European Business Ethics Network) v Praze, jako v prvním městě transformujících se zemí. Václav Havel konferenci přispěl svou písemnou podporou, a programu konference pak bylo věnováno jedno číslo čsopisu vydávaného EBEN. Ve svém příspěvku jsem kriticky hodnotil nepochopení liberalismu, jímž se otevírala i cesta k jeho zneužití. Milan Miskovsky se stal mým velmi blízkým přítelem, až do své smrti. Ještě dnes čerpám z několika knih renomovaných amerických autorů, které mi věnoval i s autogramy jejich autorů. David Hollenbach psal o společném dobru z pohledu křesťanské etiky...
Ekonomie jako věda pojem společného dobra nezná. Amartya Sen, Ind a první nobelista z Asie v knize „Etika a ekonomie“ poukazuje na to, že někdy v polovině 30.let došlo – za nejasných okolností – k převážení názoru o neporovnatelnosti individuálních funkcí užitku. Stal se z něho axiom, díky němuž jediným nástrojem pro hodnocení stavů ekonomických veličin zůstalo Paretovo kritérium optimality, i v podobě Koopmansovy K-efektivity. Situace, v nichž všichni vydělávají (a nikdo neprodělává) v hospodářství jistě existují, a jsou nanejvýš žádoucí, i jako manažerské strategie WIN-WIN, ale ekonomickou realitu zdaleka nevyčerpávají. Pareto-optimální stavy mohou nastat pro jakékoli rozdělení důchodů i bohatství, i to nejvýš nerovnoměrné. Axiom umožnil širokou matematizaci ekonomie (jako v mou obdivované knize o lineárním programování a ekonomické analýze), ale současně ekonomii odstřihl od hodnotového systému judeo-křesťanské civilizace, která staví na oběti. Společné dobro se neobejde bez obětí, a bez ochoty těch, kdo dávají ze svého nadbytku více nejen absolutně, ale i relativně v porovnání s těmi, kdo dávají ze svého nedostatku. Společné zlo Covidu (jako „dobra s opačným znaménkem“) nás o potřebě oběti přesvědčovalo denně.
V praktické rovině hospodářských politik se tato klíčová otázka týká nekončících diskuzí o (ne)dobrovolné solidaritě, rovném a progresivním zdanění příjmů, daňových únicích a daňových rájích. Ve všech těchto otázkách jsem postupně zastával názory blízké křesťanskému sociálnímu učení. To, že jsem prodělal svou druhou vědeckou konverzi (v návaznosti na tu první, duchovní) jsem sám zjistil s překvapením. Petr Fiala ještě jako akademik Masarykovy univerzity inicioval sborník CDK „Katolická sociální nauka a soudobá věda“. Když jsem dopsal příspěvek, o který jsem byl požádán, uvědomil jsem si, že jsem nesplnil zadání. Namísto sociální nauky církve hodnocené z pozic ekonomie, jsem napsal pohled přesně opačný. Vydavatelům jsem se omluvil , že už s tím nic neudělám, a že pochopím, když můj příspěvek odmítnou. Věda mne vzala na milost, text byl zveřejněn.
Tato druhá konverze byla zásadnější povahy, a vyžaduje vysvětlení. Jde o změnu perspektivy i když společný základ poskytují jednotlivé vědy o člověku a společnosti, tedy i ekonomie. První sociální encykliku (Laborem exercens) jsem četl v samizadtovém překladu po návratu do EÚ ČSAV a tam o ni projevili zájem i další kolegové. Nauku o lidské práci odkládali s odmítnutím jako „jetřebismus“. Ekonomie je vědou pozitivní, nikoliv normativní, „nemá člověka vychovávat“ jak se později vyjádřil mladý uchazeč o habilitaci- když byla řeč o důvěře. Došel jsem k tomu, že ekonomie potřebuje změnu paradigmatu, a v následujících pracích jsem se pokoušel o náznaky jakým směrem by měla změna probíhat. „Ekonomie důvěry a společného dobra“ a „Ekonomie rodiny v proměnách času, ínstitucí a hodot“ tak zůstaly kolegy ekonomy bez povšimnutí; zaujaly spíše křesťanské etiky. To už jsem byl zvolen a jmenován do „Pontifical Academy of Social Sciences“ (PASS) v Římě. A tam jsem dostal nový podnět k přemýšlení, jak je to s „value free“ ekonomií a „jetřebismem“ katolické sociální nauky. Joseph Stiglitz podvakrát upozorňoval na poslední vědecké výsledky experimentální a behaviorální ekonomie na několika amerických univerzitách. Šlo o zjištění, že studium ekonomie vyhledávají studenti sobečtější než uchazeči o studium jiných oborů. A co víc, po skončení studia ekonomie jsou prokazatelně sobečtější než když studium začali. Ekonomie tedy není zdaleka „value free“, je už svým dosavadním paradigmatem také ideologií a indoktrinací. Tedy přece vychovává - jako vedlejší produkt! A pokud nemůže být z povahy věci „value free“, pak je třeba, aby vychovávala k jiným hodnotám než dosud.
Důvěra je dosud v ekonomii hlavního proudu vnější parametr, jako předpověď lepšího počasí. Nová škola „ekonomie důvěry“ je v počátcích. Monografie „Ekonomie důvěry a společného dobra“ upoutala spíš křesťanské etiky než ekonomy. Dokonce jednoho politika, který se začetl jak do mé knihy tak do čerstvé encykliky Benedikta XVI. „Caritas in veritate“ a vznesl otázku, zda ode mne papež neopisoval. Bylo to jinak. Stefano Zamagni, kterého jsem navštívil v Boloni 20 let po jeho návětěvě v Praze, mi velkoryse dal k dispozici vše co napsal v poslední době, včetně i dosud nepublikovaných textů- volně k použití. Pan senátor jen textovou komparací podpořil hypotézu, že Stefano Zamagni se na papežské encyklice podílel; o tom se běžně nemluví. Stefano byl na našem Institutu ekonomie znám spíš tím, že podle jeho anglické učebnice (se Screpantim) učil nezapomenutelný Milan Sojka dějiny ekonomických teorií. O pár let později jsem měl tu čest připravovat „laudatio“ a být promotorem při udílení čestného doktorátu Stefanu Zamagnimu- nejstarší univerzita „na Sever od Alp a na Východ od Rýna“ tím vzdávala hold nejstarší evropské univerzitě vůbec.
K ekonomii rodiny jsem se dostal díky pozvání na konferenci PASS „Mizející mládí?“ s přáním, abych vypracoval regionální zprávu za skupinu bývalých socialistických zemí. Demografická imploze (1,21 dítěte na ženu) se zde ukázala jako hlubší než v zemích původní desítky zemí EU, i když i tam byla a je hluboko pod úrovní prosté reprodukce. V dubnu 2006 by se má matka byla dožila 100 let, a tak jsem referát začal vyjádřením vděčnosti: rodiče mne přijali za války jako sedmé dítě (a mladší sestru ještě poté). O přestávce mne oslovil Hans Tietmayer s tím, že on je z jedenácti dětí. Jaká kulturní změna během jedné generace! Hana Suchocká měla koreferát k mé zprávě, a potvrzovala, že v katolickém Polsku jsou ukazatele sňatečnosti a rozvodovosti pořád ještě bližší tradici, ale porodnost je stejně špatná jako u nás. Krátce poté naši demografové vypočítali, že oproti 80.letům nám už schází milion dětí, a dnes už samozřejmě i mladistvých. Mizející mládí bez otazníku....Kenneth Arrow v diskuzi navrhoval doplnění ekonomie rodiny o nové podoby smluvních závazků a záruk; již řadu let předtím psal, že důvěra je neviditelné aktivum, které rozhoduje o prosperitě země. A nejdůležitějším „producentem“ důvěry mladé generace je rodina. Ekonomie důvěry a ekonomie rodiny se mi zde myšlenkově propojily. Pokud je sociálně ekonomický systém nepřátelský vůči rodině, ohrožuje svou vlastní budoucnost.
Coseho invenci o soutěži mezi trhem a organizací lze vztáhnout i na rodinu jako elementární lidskou organizaci, a Williamsonova teorie vertikální integrace poté vysvětlí, proč rodina v soutěži s trhem prohrává. Především „dítě jako produkt“ (ve family economics Gary Beckera) prohrává, „nevyplácí se“. Tuto hrozbu vyslovil již v Americe ve 40.letech náš rodák, slavný Joseph Schumpeter. V knize „Kapitalismus, socialismus, demokracie“ předpovídal úpadek (decay) měšťanské rodiny jako důsledek stále pestřejší nabídky zboží, služeb, zážitků a prožitků jež trh nabízí, a jimž rodina nedokáže odolat – v porovnání nejen s finančními „náklady na dítě“, ale i se vší tou potřebnou péčí a obětí času rodičů. Zvlášť silný je jeho výrok o tom, že ačkoli je taková kaluklace zcela jistě neúplná, ba dokonce možná od základu mylná, nic to neubírá na její účinnosti. Kde je ta radost z nového tvora, úžas nad jeho každodenními pokroky, prvním úsměvem jako odměny rodičům?
Od Stefana Zamagniho jsem dostal už při jeho první návštěvě v Praze jeho „working paper“ z jeho vlastního institutu. Jednoduchý model motivace dvou osob blízkých, manželů. Oba mají každý svou preferenční funkci, a Stefano zavádí parametr, jímž bere jeden jako druhý ohled- váhu- na preference toho druhého. Kromě krajních případů sebezájmu bez ohledu jednoho na druhého, a úplného sebeobětování jednoho pro druhého, je možné uvažovat novozákonní etickou maximu: bližního milovat jako sebe sama. To je zatím nesamozřejmé, dokonce i pro sociologa, který řekne- láska je ve vědě sprosté slovo! Autentický výrok v oboru ekonomie rodiny je krystalicky čistý, a přitom úplně absurdní: jak taková věda o rodině může vypadat!?
Do knihy o ekonomii rodiny v proměnách času institucí a hodnot, přpravované již v době vážné nemoci mé milované a statečné ženy, jsem vkládal svou energii ve snaze o proměnu českého ekonomického myšlení. Prof.Paul (Pawel) Dembinski ze Ženevy díky svému polskému původu porozuměl v tom hlavním i mé češtině. Byl to on, kdo inicioval překlad do angličtiny. Ta moje na to nestačila, ale překladu se ujala laskavě prof.Dana Hamplová, věnující se sociologii rodiny. Její velice kvalitní překlad dopilovával s anglickým editorem Luděk Rychetník, jako svou poslední skvělou službu našemu přátelství. Luděk věřil, že kniha by se mohla stát bestsellerem. Byl zklamán: editor ji ani nedal na trh - ekonomicky ji odhadl na propadák. Nebyla psána pro jasně definovanou čtenářskou skupinu- pro ekonomy je teologickým „jetřebismem“ a pro teology odtažitou ekonomií; pro širší čtenářskou veřejnost je příliš odborná. (Navíc: editor nemohl nezaznamenat, že anglická rodinná politika tam nevyhlíží příliš dobře- a co hůře- dokonce i ve srovnání s tou francouzskou!) Anglická verze ale upoutala Itala, Francesco Belleti ji s nadšením přeložil pro vydavatelství San Paolo v Miláně. Sám od sebe knize přidal podtitul: jak ekonomie rodiny může vyléčit srdce ekonomie! Jsem úplně spokojen jak knize porozuměl – kéž by měl Francesco pravdu!
Mou poslední knihou (spolu s Jiřím Kameníčkem) před odchodem do penze je příležitostná publikce k 20.výročí studentské Ceny Josefa Vavrouška na FSV UK „Ekonomie, ekologie, eudaimonia“. Josef Vavroušek, náš poslední federální ministr pro životní prostředí, byl už v 80.letech mým přítelem (a zadavatelem jedné z mých deskriptivnách studií o plánovacích hrách). Po skončení služby ministra se stal mým kolegou. Poté, kdy tragicky zahynul i se svou dcerou Petrou v Západních Tatrách-Roháčích, jsem inicioval vyhlášení ceny „Globální problémy rozvoje lidské civilizace a světy hodnot“. Cenu vyhlašoval tehdejší spectabilis děkan Milan Petrusek, blahé paměti. Ten také Josefa přijímal na fakultu a jmenoval proděkanem: hluboce symbolicky- pro rozvoj. Svými myšlenkami o udržitelném rozvoji a dobrovolné skromnosti jako jediné schůdné cestě předběhl Josef Vavroušek svou dobu; z naší generace on viděl nejdále a nejpronikavěji do budoucnosti. Měl přezdívku Viki- ale také „Vavroušek z Assisi“, a skutečně, tentokrát jakoby papež František v encyklice Laudato si´ (o péči o náš společný domov) místy „opisoval od Vavrouška“. Na konferenci o udržitelné humanitě a udržitelné přírodě na půdě PASS, která předcházela encykliku Laudato si´ papeže Františka, referoval Partha Dasgupta, naturalizovaný Ind z Cambridge neudržitelným opotřebováním přírody. Ekonomie ji brala jako zřídlo sice vzácných zdrojů, ale zdrojů, z nichž je možno jen brát. „Příroda jako kapitál“ už počítá i s amortizací, a jakmile od růstového výkonu hrubého domácího produktu odpočítáme „odpisy“ přírodního kapitálu, je výkon slabší, v řadě zemí – jako v subsaharské Africe- dokonce záporný. Namísto vyhlídek růstu, očekávané zhroucení ekonomiky. Příroda „nemá na to“ aby blahobyt sedmi miliard lidí rostl nad všechny meze. Za 20 let bylo do studentské soutěže přihlášeno 267 bakalářských, magisterských a doktorských prací nejen z UK, ale i z dalších českých a moravských vysokých škol. Karolinum chystá 2.aktualizované vydání po 25 letech od smrti Josefa Vavrouška, již v režii profesora Martina Potůčka, stávajícího předsedy výboru pro udílení ceny. Mladá generace vnímá jako především svůj problém dosažení souladu mezi zákony ekonomie a zákony přírody, i to, že jejich životní štěstí- eudaimonia- blaženost předpokládá udělání si pořádku ve vlastních životních hodnotách. Pro ekonomii jako vědu je to výzva k reformě dosavadního paradigmatu, jako conditio sine qua non budoucnosti lidstva vůbec.
Zpět